Po dvou letech

Jedna Tetka mě přemluvila, abych se vrátila ze záhrobí. Od posledního příspěvku uplynuly dva roky, tehdy jsem nostalgicky vzpomínala na první rande se svým nejmilejším, nikdo opravdu blízký mi neumřel, šplhala jsem vzhůru z období, kdy mě přemohl pocit marnosti, k lepším zítřkům.

Loni na podzim jsem se provdala. Přála jsem si to a těšila se na to, ale pak ten den utekl neuvěřitelně rychle. Jako mrknutí oka. Možná proto se k němu ráda vracím a znovu si to všechno v duchu probírám. Lidé se mě často ptají, jaké to je být vdaná paní. Ráda jim odpovídám, že sňatkem se můj život samozřejmě obrátil úplně naruby. Divili byste se, kolik lidí tuto laškovnou odpověď bere vážně.

Před Vánoci zemřela moje babička z tatínkovy strany. Nebyla jsem s ní až do konce, jezdila jsem za ní, jak to bylo v mých silách, a myslím, že jsme se snad i rozloučily, dokud byla ještě trochu při smyslech. A i když jsem věděla, že to přijde, že na to má člověk ve třiadevadesáti letech už tak trochu právo, tak mě to strašně ranilo. Pořád mi připadá neuvěřitelné, že může lidská bytost najednou úplně zhasnout a že není síly, která by ji vrátila zpět. Kam se všichni ti lidé poděli? Často na babičku myslím, doufám, že přece jenom někde nějak je, a že bolestné je to pro mě hlavně proto, že ji svým pozemským zrakem nemůžu nikde zastihnout. Je to zvláštní. Smrt mě vždycky fascinovala, a přitom mi nahání nekonečnou hrůzu. Asi proto, že nevím, co od ní vlastně čekat.

Teď dřepíme už sedmým týdnem zavření v bytech, myjeme si ruce, jako by šlo o život. A ono o život v jistém smyslu jde. Začala jsem nesnášet slovo koronavir, karanténa, rouška a první linie. Mám toho plné zuby. Živí mě dvě branže, jejichž budoucnost je nejistá. Nestojím o dobře míněné rady, že to mám všechno vnímat jako novou příležitost, jako jakýsi (pochybný) dar shůry. Nestála jsem o to. Byla jsem spokojená, že si konečně připadám spokojená. Nečinnost a nejistota mě zase sráží dolů. Ne že bych neměla vůbec co dělat. Mám. Můžu chodit do kanceláře aspoň na pár hodin a věnovat se třídění účetních dokladů a podobně. Překládám knížku. A samozřejmě musím dodržet termín. Ale někdy je tak zatraceně těžké přimět se k tomu. Teď, když už dřepíme zavření v bytech sedmým týdnem, je to samozřejmě snazší. Ale první dny a týdny byly takové menší peklo. Vlastně jsem měla chuť akorát spát, číst si, spát, něčeho se najíst, spát. Když na mě padne tíseň, spím, klidně si jdu několikrát denně lehnout. To mě přivádí k zajímavému fenoménu, poslední dobou se mi zdávají "dvojité" sny, jak jim říkám. Něco se mi zdá a v následujícím snu se mi zdá, že jsem o svém předchozím snu někomu povídala. A teď se k tomu přidává třetí rozměr, a to ten, že v tom snu, kde mluvím o snu, vyjadřuju nejistotu, jestli jsem to náhodou už neříkala. Nemusím asi zdůrazňovat, že si po probuzení musím hodnou dobu ujasňovat, co byl sen a co ne. Někdy to dá hodně zabrat.

Taky se mi často zdává, že mi vypadávají zuby, že se z nich stává drť. Někdy mě zuby ráno bolí, asi proto že jsem je ve spánku zatínala. Padající zuby prý znamenají ztrátu blízkého.

Další motivem mých snů je díra v noze. V klenbě nohy mám otvor, takovou otevřenou ránu, z níž teče nažloutlý hnis, vidím dovnitř rány, vidím svou kost, svaly. Možná je to projevem pocitu méněcennosti a nedostatečného sebevědomí, jehož bych se snad už mohla konečně zbavit? Racionálně vzato bych si přece měla věřit, dokázala jsem toho spoustu. Proč to nemůžu sama před sebou uznat? Proč mám pořád pocit, že je to málo?

Asi je to součástí údělu být člověkem. Jinak už nevím.