Nechci ničeho po smrtí svých blízkých litovat

Chodím na psychoterapii a nestydím se za to.
Naopak. Moje psychoterapeutka je báječná. Je to postarší dáma, ale pokaždé velice elegantní a nesmírně upovídaná - s gustem líčí příklady z praxe a jak řeší problémy, s nimiž se potýkám, ona sama. Moje obavy, leckdy opravdu zcela iracionální, se nebojí dobromyslně shodit, a občas mi říká "beruško".
Nicméně, o tom možná někdy příště.
Dneska mám ze sebe radost. Jednak proto, že během dnešní seance můj součet bodů za jednotlivé úzkosti klesl o polovinu oproti počátečnímu hodnocení, jednak proto, že se mi splnily mé velkolepé pracovní plány, vyslechla jsem si uznání a dostala přidáno. Jak ráda a často říkám, vesmír mě vyslyšel.
Takže je mi do skoku a jsem na sebe pyšná!

Mám rozečtenou báječnou knihu, jmenuje se Čeho před smrtí nejvíc litujeme, napsala ji jakási Australanka Bronnie Ware. Číst si o tom, jak mluvit s umírajícími, jak se smířit se smrtelností a v neposlední řadě úvahy o tom, jestli existuje posmrtný život, mi pomáhá vyladit můj vlastní pohled na svou vlastní smrtelnost a smrtelnost mých nejbližších. Leckdo, kdo mě zná blíž, by se tomuto vyznání asi podivil, poněvadž se obklopuju atlasy anatomie, nedám dopustit na svůj příšerný žmolkovatý šál s lebkami, kreslím morbidní výjevy, fascinovaně si prohlížem post-mortem obrázky z devatenátého století, zkrátka cokoliv, co se nějak týká rozkladu, mě vábí. A děsí zároveň.

Možná je to tím, že mi ještě nikdo doopravdy blízký nezemřel. Moje babičky s dědečkem jsou stále naživu, jen jeden dědeček, kterého jsem se vždycky spíš obávala, protože jsem mu nerozuměla a pamatuju si spíš jeho výtky, už není mezi živými.
K oběma babičkám i dědečkovi mám velmi silné pouto a až tady jednou nebudou, přijde ten telefon nebo zpráva, bude to asi strašlivá rána. Vzhledem k tomu, kolik slz jsem prolila kvůli vzdálené tetě, která nečekaně zemřela na rakovinu plic, a to jsem ji viděla jen několikrát, se obávám, že mi z očí potečou přímo záplavy slz. Jenomže, když jsem se vžila do situace pozůstalého manžela a syna, nemohla jsem to ovládnout. Byly to osvobozující, ale pálící slzy.

Abych ničeho nelitovala a užila si (nejen) prarodiče, dokud můžu, snažím se za nimi jezdit, jak to jen jde. Aktuálně je to asi jednou do měsíce, s přimhouřenýma očima, občas jim dám přednost před přáteli. Ale z Města, ve kterém jsem se nenarodila je to Rodného města daleko a přiznám se, že občas mě to cestování už dost unavuje.

Dřív jsem se s prarodiči tak intenzivně nestýkala, i když jsme měli vždycky stejně hezké vztahy. Ještě asi před rokem se mi obzvlášť za jednou babičkou spíš nechtělo, protože jsem měla pocit, že mě neposlouchá a mluví jen o sobě, o jedněch a těch samých historkách pořád dokola, že si stěžuje, a přitom nemá proč.
Ani nevím, kdy se to zlomilo, možná na podzim, kdy mě zachvacovala strašlivá panika, že zůstanu sama, všichni mi umřou, nikoho nebudu mít. Možná to bylo i tím, že jsem nedlouho předtím přelouskala Průvodce smrtelníka, kde se mimo jiné dostane na to, jak s umírajícími mluvit. Mí prarodiče zatím neumírají. Ale já se pořád stejně hrozně bála toho, až to přijde a že já tam u nich nebudu. Možná jsem do toho promítla svůj vlastní strach z osamoceného umírání.
Nějak se ale stalo, že se teď na ty historky, tisíckrát omleté, vlastně těším. Užívám si to celé, jako kdybych to nikdy předtím neslyšela a jako kdyby to mělo být naposled, kdy se vidíme. V podstatě mě zachvacuje vlna jakési něhy, když jsem například svědkem toho, jak dědeček nedoslýchá a padá mu oční víčko, a babička mu někdy trochu nervózně tlumočí, co kdo řekl. Takzvané ucho, tedy naslouchátko, sice pomáhá, ale ne pokaždé. Stejně na dědečka musíme nedobrovolně ječet. Myslím, že valná část mé rodiny je z toho trochu vyčerpaná, ale řekla bych, že nejvíc to zraňuje dědečka, protože si začíná připadat vyřazeně. Občas mu někdo ani nechce něco nedůležitého zopakovat, protože přece o nic důležitého nejde. Poslouchat pořád "ale nic, prosimtě" pro něj, jakožto vysloužilého renomovaného profesora, musí být dost frustrující. Tak se snažím, seč mi hlasivky stačí, a někdy ani ne tak moc, a dědeček mi stejně kupodivu rozumí.

Považovat každé takové setkání za eventuálně poslední je možná trochu morbidní, to uznávám. Našim setkáním to ale v určitém smyslu dodává intenzitu. Zrovna dnes jsem v knížce Čeho před smrtí nejvíc litujeme četla kapitolu pojednávající o tom, že bychom měli lidem neměli zapomenout říkat, že je máme rádi. Někdy to odložíme a pak už není možnost.
Nechci nikdy litovat toho, že jsem si přítomnost svých nejbližších neužila, dokud to šlo. A tím ničím jednu ze svých základních úzkostí.
Že jednou bude na všechno pozdě.

Na počátku je vždycky proč

Jmenuju se Anežka a mám čtvrt století. Možná to souvisí s tímto věkem, možná je to potřeba začít se trochu sdílet a zároveň se zpětně ohlížet nad tím, jestli se moje odvážné vize naplnily, anebo ne.

V září jsem trochu zjistila, že mám svoje limity a nemůžu stíhat ani dokázat úplně všechno, protože to jednoduše není v lidských silách. Tomuto prozření předcházely hromady posmrkaných kapesníků, prolitých slz a pocitu marnosti a únavy ze všeho. Serotoninový dávky mě uspávaly, tak jsem si vzala na týden neschopenku, abych neklimbala v práci. Těch pár dní jsem si užila jako máloco za poslední roky. Jsou to silná slova, ale je to tak. Nedělala jsem totiž vůbec, ale vůbec nic. Buď jsem spala nebo jsem si četla o tajným životě stromů anebo jen tak koukala z okna. Chuť k životu se vším, co obnáší, se mi zase postupně vlila do žil.

Během téhle krize, která podtrženo sečteno trvala měsíce, aniž bych si to tehdy uvědomovala, mi došlo, že ve snaze dělat všechno správně a dokonale toho dost řeším úplně špatně, pročež jsem zahájila projekt "životní restrukturalizace". Zní to asi trochu děsivě, ale složitý slova já měla vždycky ráda. Zní mi to kupodivu mnohem líp než řekněme taková "oprava".

Do restrukturalizačního plánu spadá i tenhle blog. Ráda a často si v duchu vedu monology, taky ráda píšu o sobě, což obvykle po čase smažu, protože nechci, aby se toho o mně vědělo moc. Teď se ve mně ale probudila jakási touha psát, asi proto, abych si utřídila myšlenky, možná i proto, že jsem dlouho nenapsala ani čárku a mám pocit, že jsou věci, který by měl svět vědět.

Tohle bude můj zápisník. Záměrně nepíšu "deník", protože deník vyvolává pocit jakési nutnosti dennodenně zapisovat. V tomto směru jsem byla vždycky tragická, ráda si dělám věci, jak já chci a kdy chci. (Ovšem bohužel ne tehdy, kdy je to opravdu potřeba.)

Něco přes rok žiju ve městě, kde jsem se nenarodila, a potřebuju ze sebe občas vychrlit všechny svoje dojmy, obavy, radosti i strasti. A mám pocit, že by to asi neměl pokaždé schytat můj drahý muž, ale raději nějaká kamarádka. Ve městě, kde jsem se nenarodila, ještě tolik blízkých kamarádů, jimž bych se mohla svěřovat, jak chci a kdy chci, a kteří by mě doopravdy znali, nemám. Budiž proto tento blog mou internetovou vrbou ochotnou naslouchat mi bez vyrušování, poznámek a upřesňujících dotazů.