Cesta z bodu A do bodu B

Sedím ve vlaku z města A do města B. Vzhledem k tomu, že je sobota ráno, což je doba, kdy většina lidí cestuje někam mimo velkoměsto, se dalo čekat, že půjde o zábavné cestování. Tyto vlaky bývají plné turistů cestujících pravděpodobně na letiště. Dnes se mnou obývá vagon početná indická rodina s velmi neposednými dětmi, které si ze stolku vytvořily něco na způsob bubínku, a když rodič poleví ve své pozornosti, začnou do něj bušit. Čínské osazenstvo jako obvykle spí a jeho hlasové projevy jsou minimální. Totéž se dá kupodivu říct i o skupince Španělů.
Dlužno dodat, že český kulatohlavý pán s brýlemi a se zlatým řetízkem na krku i na ruce vypadá poněkud nesvůj a s každým dětským projevem zvedne hlavu od časopisu National Geographic s titulem Planeta, či plasty a se zoufalým výrazem ji strčí do průzoru mezi sedačkami. Dětem je to samozřejmě jedno.

Zkrátka jedu mimo velkoměsto do vesnice za účelem oslavy dědečkových narozenin. Na jeho výslovné přání mu vezu česnek od rodiny mého Nejmilejšího, poněvadž je to rodina česnekářská, doplnila jsem to lýkem a dvěma lahvinkami bylinných alkoholů. Cestou na perón se mi urvalo ucho dárkové tašky, takže ji patrně na místo určení ponesu v náručí. Když se takhle ověšená vydávám na venkov, připadám si pokaždé jako exot, hlavně proto, že mám dojem, že mě tam nikdo nezná, ačkoliv tam jezdíme odmala a kam až moje zatím celkem mladá paměť sahá.

Očekávám, že až dorazím, dědeček bude sedět na dvoře s čepicí a babiččinýma slunečníma brýlema na nose, po pravé ruce bude mít skleničku na víno naplněnou pivem a pod tím zmačkané noviny s tužkou. Teta bude pravděpodobně vyspávat po obědě. Moje matka nejspíš bude dřímat rovněž v půdním pokojíčku, anebo bude překládat s počítačem vraženým až pod bradu v pozice, u níž mi není jasné, že se z ní už dávno nestal lidský paragraf.
Na rodinné oslavě se asi bude zase trochu křičet, ale to už patří k věci. Jednak proto, že dědeček nedoslýchá, jednak proto, že máme pocit, že je nutné řvát, aby ostatní pochopili, že jedině náš názor je ten jediný rozumný. Asi si k tomu naliju trochu vína, což mě posléze trochu rozvášní, a přidám se.

Já to klidně (ne)udělám

Momentálně mám před sebou asi týden relativního volna, než se pustím do dalšího překladu. Ve středu jsem po návratu z kurzu dánštiny konečně odeslala, téměř o půl druhé v noci, překlad knihy. Do té chvíle jsem měla dojem, že se mi to docela povedlo. Můj muž, který mi laskavě masíroval ztuhlá záda, zatímco jsem takzvaně dočesávala text, občas prohodil nějakou poznámku typu "počkej, tohle nějak nechápu." To mě pochopitelně znejistilo a výsledkem je, že od středy přemýšlím nad tím, koho nedokonalostí jsem tam asi nechala.
Ve čtvrtek jsem si cestou z práce uvědomila, že jsem všude nesjednotila tykání a vykání, a od té doby neustále přemýšlím nad tím, jestli se s tím mám ozvat nakladatelství, anebo to prostě nechat až na "po korektuře."
Pořád nevím.

Jsem trochu unavená, ale v mezičase jsem se docela rozečetla, což ve mě dokonce to probouzí chuť něco napsat, nějakou velice surrealistickou povídku. Výtvarné činnosti jsem momentálně uložila k ledu, neboť jsem dospěla k závěru, že během jednoho večera pravděpodobně nestihnu číst, luštit křížovky, překládat, koukat na seriál a ještě u toho kreslit. Ještě jsem se pořád úplně nenaučila nenakládat toho na svoje bedra víc, než unesu, ale zatím jsem se aspoň naučila uvažovat nad tím, co do svého rozvrhu hodlám zanést - a nevyhrknout hned "já to klidně udělám."
Všechno má svůj čas.

Ledňáček

Po nějakém tom týdnu mám zase potřebu trochu podrbat klávesnici. Přece jenom jaksi nastal další rok, tak doufám, že se v jistých směrech povede líp.

V pondělí jsem šla na psycho, jak tomu něžně přezdívám. Táhnu se pokaždé kamsi do háje skoro třičtvrtě hodiny pouze proto, aby se mě moje lékařka zeptala na tři, pokaždé naprosto stejné otázky:

Tak jak vám je?
- Docela dobře.
Už jíte?
- Jo, jo.
Spí se vám dobře?
- Teď mám pro změnu problém vstát a mám hodně živý sny.
(cosi buší do počítače)
Tak přijďte za půlroku.

Tentokrát jsem zaspala, takže jsem dorazila o půl desáté místo v devět. Dobře jsem udělala, poněvadž doktorka se zjevila deset minut po mně.
Občas si kladu otázku, proč tam vlastně chodím? Asi se mi nechce se pouštět znovu do kolečka úvodních otázek a odpovědí...

Ale když ono se teď vážně nic dramatickýho neděje. Sice jsem se pořád nenaučila ráno vstávat nějak slušně a normálně se nasnídat a od začátku roku chodím s asi dvacetiminutovým zpožděním do práce, ale nikdo si nestěžuje. Koneckonců, proč by taky měl? Práci mám pod kontrolou. Kolega, co bydlí jenom přes park, chodí ještě později já. Dohodli jsme se, že si budeme muset na svoje pozdní příchody nějaký rozvrh, abychom se prostřídali a ráno v té kanceláři v devět vůbec někdo byl.

Pustila jsem se zase do většího čtení. Od začátku roku jsem přečetla dvě knížky. Jednu v angličtině, jednu česky. V Argu nedávno vyšly nový povídky od Marka Haddona. Je to britský spisovatel, dost se ve svých textech zaměřuje na mezilidské vztahy. Pád výletního mola je místy suše tragické čtení, někdy vyloženě morbidní. Ale všechno to působí tak přirozeně, tak lidsky. Možná proto mě ta knížka tak bavila.
Taxidermist´s daughter od Kate Mosse jsem čítávala před spaním, klidně dvě tři hodiny, což je ve srovnání s tím, jak "moc" jsem (bohužel) četla ještě celkem nedávno, úctyhodný výkon. Představovala jsem si u toho, že to předčítá lady Mary z Downtown Abbey tím svým protáhlým, rozvláčným přízvukem. To je ostatně můj způsob, jak se naučit mluvit cizím jazykem. Napodobuju nějakou svou oblíbenou postavu. Co se týče angličtiny, řídím se lady Mary (ačkoliv to tak asi vždycky nezní), a když jde o severštinu, tak vzpomínám na postavu Anny ze Solsidan.
Teď jsem si poslala přihlášku na dánštinu, tak bych měla urychleně začít sledovat něco dánského.

S mým Nejmilejším jsme před dvěma lety absolvovali první rande a hrozně ráda si na to vzpomínám. Jak vystupoval z autobusu, na co se mě ptal, jak jsem se před ním trochu styděla a jak mi na konci schůzky dal letmou pusu a já jsem váhala, abych se zase do něčeho nenamočila, když za pár týdnů pojedu pryč do Země ledu a sněhu, tak jsem mu jenom zabořila hlavu do ramene  a vydechovala do kabátu a on pak odjel a já se vracela domů s takovým tím příjemným šimráním u srdce.
Šimrá mě u něj pořád a přitom mi v hlavě zní Cashovo "Every time I look at you I fall in love all over again. Show me how you stole away my heart all over again."