Po nějakém tom týdnu mám zase potřebu trochu podrbat klávesnici. Přece jenom jaksi nastal další rok, tak doufám, že se v jistých směrech povede líp.
V pondělí jsem šla na psycho, jak tomu něžně přezdívám. Táhnu se pokaždé kamsi do háje skoro třičtvrtě hodiny pouze proto, aby se mě moje lékařka zeptala na tři, pokaždé naprosto stejné otázky:
Tak jak vám je?
- Docela dobře.
Už jíte?
- Jo, jo.
Spí se vám dobře?
- Teď mám pro změnu problém vstát a mám hodně živý sny.
(cosi buší do počítače)
Tak přijďte za půlroku.
Tentokrát jsem zaspala, takže jsem dorazila o půl desáté místo v devět. Dobře jsem udělala, poněvadž doktorka se zjevila deset minut po mně.
Občas si kladu otázku, proč tam vlastně chodím? Asi se mi nechce se pouštět znovu do kolečka úvodních otázek a odpovědí...
Ale když ono se teď vážně nic dramatickýho neděje. Sice jsem se pořád nenaučila ráno vstávat nějak slušně a normálně se nasnídat a od začátku roku chodím s asi dvacetiminutovým zpožděním do práce, ale nikdo si nestěžuje. Koneckonců, proč by taky měl? Práci mám pod kontrolou. Kolega, co bydlí jenom přes park, chodí ještě později já. Dohodli jsme se, že si budeme muset na svoje pozdní příchody nějaký rozvrh, abychom se prostřídali a ráno v té kanceláři v devět vůbec někdo byl.
Pustila jsem se zase do většího čtení. Od začátku roku jsem přečetla dvě knížky. Jednu v angličtině, jednu česky. V Argu nedávno vyšly nový povídky od Marka Haddona. Je to britský spisovatel, dost se ve svých textech zaměřuje na mezilidské vztahy. Pád výletního mola je místy suše tragické čtení, někdy vyloženě morbidní. Ale všechno to působí tak přirozeně, tak lidsky. Možná proto mě ta knížka tak bavila.
Taxidermist´s daughter od Kate Mosse jsem čítávala před spaním, klidně dvě tři hodiny, což je ve srovnání s tím, jak "moc" jsem (bohužel) četla ještě celkem nedávno, úctyhodný výkon. Představovala jsem si u toho, že to předčítá lady Mary z Downtown Abbey tím svým protáhlým, rozvláčným přízvukem. To je ostatně můj způsob, jak se naučit mluvit cizím jazykem. Napodobuju nějakou svou oblíbenou postavu. Co se týče angličtiny, řídím se lady Mary (ačkoliv to tak asi vždycky nezní), a když jde o severštinu, tak vzpomínám na postavu Anny ze Solsidan.
Teď jsem si poslala přihlášku na dánštinu, tak bych měla urychleně začít sledovat něco dánského.
S mým Nejmilejším jsme před dvěma lety absolvovali první rande a hrozně ráda si na to vzpomínám. Jak vystupoval z autobusu, na co se mě ptal, jak jsem se před ním trochu styděla a jak mi na konci schůzky dal letmou pusu a já jsem váhala, abych se zase do něčeho nenamočila, když za pár týdnů pojedu pryč do Země ledu a sněhu, tak jsem mu jenom zabořila hlavu do ramene a vydechovala do kabátu a on pak odjel a já se vracela domů s takovým tím příjemným šimráním u srdce.
Šimrá mě u něj pořád a přitom mi v hlavě zní Cashovo "Every time I look at you I fall in love all over again. Show me how you stole away my heart all over again."
