Jmenuju se Anežka a mám čtvrt století. Možná to souvisí s tímto věkem, možná je to potřeba začít se trochu sdílet a zároveň se zpětně ohlížet nad tím, jestli se moje odvážné vize naplnily, anebo ne.
V září jsem trochu zjistila, že mám svoje limity a nemůžu stíhat ani dokázat úplně všechno, protože to jednoduše není v lidských silách. Tomuto prozření předcházely hromady posmrkaných kapesníků, prolitých slz a pocitu marnosti a únavy ze všeho. Serotoninový dávky mě uspávaly, tak jsem si vzala na týden neschopenku, abych neklimbala v práci. Těch pár dní jsem si užila jako máloco za poslední roky. Jsou to silná slova, ale je to tak. Nedělala jsem totiž vůbec, ale vůbec nic. Buď jsem spala nebo jsem si četla o tajným životě stromů anebo jen tak koukala z okna. Chuť k životu se vším, co obnáší, se mi zase postupně vlila do žil.
Během téhle krize, která podtrženo sečteno trvala měsíce, aniž bych si to tehdy uvědomovala, mi došlo, že ve snaze dělat všechno správně a dokonale toho dost řeším úplně špatně, pročež jsem zahájila projekt "životní restrukturalizace". Zní to asi trochu děsivě, ale složitý slova já měla vždycky ráda. Zní mi to kupodivu mnohem líp než řekněme taková "oprava".
Do restrukturalizačního plánu spadá i tenhle blog. Ráda a často si v duchu vedu monology, taky ráda píšu o sobě, což obvykle po čase smažu, protože nechci, aby se toho o mně vědělo moc. Teď se ve mně ale probudila jakási touha psát, asi proto, abych si utřídila myšlenky, možná i proto, že jsem dlouho nenapsala ani čárku a mám pocit, že jsou věci, který by měl svět vědět.
Tohle bude můj zápisník. Záměrně nepíšu "deník", protože deník vyvolává pocit jakési nutnosti dennodenně zapisovat. V tomto směru jsem byla vždycky tragická, ráda si dělám věci, jak já chci a kdy chci. (Ovšem bohužel ne tehdy, kdy je to opravdu potřeba.)
Něco přes rok žiju ve městě, kde jsem se nenarodila, a potřebuju ze sebe občas vychrlit všechny svoje dojmy, obavy, radosti i strasti. A mám pocit, že by to asi neměl pokaždé schytat můj drahý muž, ale raději nějaká kamarádka. Ve městě, kde jsem se nenarodila, ještě tolik blízkých kamarádů, jimž bych se mohla svěřovat, jak chci a kdy chci, a kteří by mě doopravdy znali, nemám. Budiž proto tento blog mou internetovou vrbou ochotnou naslouchat mi bez vyrušování, poznámek a upřesňujících dotazů.
Žádné komentáře:
Okomentovat