Po dvou letech

Jedna Tetka mě přemluvila, abych se vrátila ze záhrobí. Od posledního příspěvku uplynuly dva roky, tehdy jsem nostalgicky vzpomínala na první rande se svým nejmilejším, nikdo opravdu blízký mi neumřel, šplhala jsem vzhůru z období, kdy mě přemohl pocit marnosti, k lepším zítřkům.

Loni na podzim jsem se provdala. Přála jsem si to a těšila se na to, ale pak ten den utekl neuvěřitelně rychle. Jako mrknutí oka. Možná proto se k němu ráda vracím a znovu si to všechno v duchu probírám. Lidé se mě často ptají, jaké to je být vdaná paní. Ráda jim odpovídám, že sňatkem se můj život samozřejmě obrátil úplně naruby. Divili byste se, kolik lidí tuto laškovnou odpověď bere vážně.

Před Vánoci zemřela moje babička z tatínkovy strany. Nebyla jsem s ní až do konce, jezdila jsem za ní, jak to bylo v mých silách, a myslím, že jsme se snad i rozloučily, dokud byla ještě trochu při smyslech. A i když jsem věděla, že to přijde, že na to má člověk ve třiadevadesáti letech už tak trochu právo, tak mě to strašně ranilo. Pořád mi připadá neuvěřitelné, že může lidská bytost najednou úplně zhasnout a že není síly, která by ji vrátila zpět. Kam se všichni ti lidé poděli? Často na babičku myslím, doufám, že přece jenom někde nějak je, a že bolestné je to pro mě hlavně proto, že ji svým pozemským zrakem nemůžu nikde zastihnout. Je to zvláštní. Smrt mě vždycky fascinovala, a přitom mi nahání nekonečnou hrůzu. Asi proto, že nevím, co od ní vlastně čekat.

Teď dřepíme už sedmým týdnem zavření v bytech, myjeme si ruce, jako by šlo o život. A ono o život v jistém smyslu jde. Začala jsem nesnášet slovo koronavir, karanténa, rouška a první linie. Mám toho plné zuby. Živí mě dvě branže, jejichž budoucnost je nejistá. Nestojím o dobře míněné rady, že to mám všechno vnímat jako novou příležitost, jako jakýsi (pochybný) dar shůry. Nestála jsem o to. Byla jsem spokojená, že si konečně připadám spokojená. Nečinnost a nejistota mě zase sráží dolů. Ne že bych neměla vůbec co dělat. Mám. Můžu chodit do kanceláře aspoň na pár hodin a věnovat se třídění účetních dokladů a podobně. Překládám knížku. A samozřejmě musím dodržet termín. Ale někdy je tak zatraceně těžké přimět se k tomu. Teď, když už dřepíme zavření v bytech sedmým týdnem, je to samozřejmě snazší. Ale první dny a týdny byly takové menší peklo. Vlastně jsem měla chuť akorát spát, číst si, spát, něčeho se najíst, spát. Když na mě padne tíseň, spím, klidně si jdu několikrát denně lehnout. To mě přivádí k zajímavému fenoménu, poslední dobou se mi zdávají "dvojité" sny, jak jim říkám. Něco se mi zdá a v následujícím snu se mi zdá, že jsem o svém předchozím snu někomu povídala. A teď se k tomu přidává třetí rozměr, a to ten, že v tom snu, kde mluvím o snu, vyjadřuju nejistotu, jestli jsem to náhodou už neříkala. Nemusím asi zdůrazňovat, že si po probuzení musím hodnou dobu ujasňovat, co byl sen a co ne. Někdy to dá hodně zabrat.

Taky se mi často zdává, že mi vypadávají zuby, že se z nich stává drť. Někdy mě zuby ráno bolí, asi proto že jsem je ve spánku zatínala. Padající zuby prý znamenají ztrátu blízkého.

Další motivem mých snů je díra v noze. V klenbě nohy mám otvor, takovou otevřenou ránu, z níž teče nažloutlý hnis, vidím dovnitř rány, vidím svou kost, svaly. Možná je to projevem pocitu méněcennosti a nedostatečného sebevědomí, jehož bych se snad už mohla konečně zbavit? Racionálně vzato bych si přece měla věřit, dokázala jsem toho spoustu. Proč to nemůžu sama před sebou uznat? Proč mám pořád pocit, že je to málo?

Asi je to součástí údělu být člověkem. Jinak už nevím.

Cesta z bodu A do bodu B

Sedím ve vlaku z města A do města B. Vzhledem k tomu, že je sobota ráno, což je doba, kdy většina lidí cestuje někam mimo velkoměsto, se dalo čekat, že půjde o zábavné cestování. Tyto vlaky bývají plné turistů cestujících pravděpodobně na letiště. Dnes se mnou obývá vagon početná indická rodina s velmi neposednými dětmi, které si ze stolku vytvořily něco na způsob bubínku, a když rodič poleví ve své pozornosti, začnou do něj bušit. Čínské osazenstvo jako obvykle spí a jeho hlasové projevy jsou minimální. Totéž se dá kupodivu říct i o skupince Španělů.
Dlužno dodat, že český kulatohlavý pán s brýlemi a se zlatým řetízkem na krku i na ruce vypadá poněkud nesvůj a s každým dětským projevem zvedne hlavu od časopisu National Geographic s titulem Planeta, či plasty a se zoufalým výrazem ji strčí do průzoru mezi sedačkami. Dětem je to samozřejmě jedno.

Zkrátka jedu mimo velkoměsto do vesnice za účelem oslavy dědečkových narozenin. Na jeho výslovné přání mu vezu česnek od rodiny mého Nejmilejšího, poněvadž je to rodina česnekářská, doplnila jsem to lýkem a dvěma lahvinkami bylinných alkoholů. Cestou na perón se mi urvalo ucho dárkové tašky, takže ji patrně na místo určení ponesu v náručí. Když se takhle ověšená vydávám na venkov, připadám si pokaždé jako exot, hlavně proto, že mám dojem, že mě tam nikdo nezná, ačkoliv tam jezdíme odmala a kam až moje zatím celkem mladá paměť sahá.

Očekávám, že až dorazím, dědeček bude sedět na dvoře s čepicí a babiččinýma slunečníma brýlema na nose, po pravé ruce bude mít skleničku na víno naplněnou pivem a pod tím zmačkané noviny s tužkou. Teta bude pravděpodobně vyspávat po obědě. Moje matka nejspíš bude dřímat rovněž v půdním pokojíčku, anebo bude překládat s počítačem vraženým až pod bradu v pozice, u níž mi není jasné, že se z ní už dávno nestal lidský paragraf.
Na rodinné oslavě se asi bude zase trochu křičet, ale to už patří k věci. Jednak proto, že dědeček nedoslýchá, jednak proto, že máme pocit, že je nutné řvát, aby ostatní pochopili, že jedině náš názor je ten jediný rozumný. Asi si k tomu naliju trochu vína, což mě posléze trochu rozvášní, a přidám se.

Já to klidně (ne)udělám

Momentálně mám před sebou asi týden relativního volna, než se pustím do dalšího překladu. Ve středu jsem po návratu z kurzu dánštiny konečně odeslala, téměř o půl druhé v noci, překlad knihy. Do té chvíle jsem měla dojem, že se mi to docela povedlo. Můj muž, který mi laskavě masíroval ztuhlá záda, zatímco jsem takzvaně dočesávala text, občas prohodil nějakou poznámku typu "počkej, tohle nějak nechápu." To mě pochopitelně znejistilo a výsledkem je, že od středy přemýšlím nad tím, koho nedokonalostí jsem tam asi nechala.
Ve čtvrtek jsem si cestou z práce uvědomila, že jsem všude nesjednotila tykání a vykání, a od té doby neustále přemýšlím nad tím, jestli se s tím mám ozvat nakladatelství, anebo to prostě nechat až na "po korektuře."
Pořád nevím.

Jsem trochu unavená, ale v mezičase jsem se docela rozečetla, což ve mě dokonce to probouzí chuť něco napsat, nějakou velice surrealistickou povídku. Výtvarné činnosti jsem momentálně uložila k ledu, neboť jsem dospěla k závěru, že během jednoho večera pravděpodobně nestihnu číst, luštit křížovky, překládat, koukat na seriál a ještě u toho kreslit. Ještě jsem se pořád úplně nenaučila nenakládat toho na svoje bedra víc, než unesu, ale zatím jsem se aspoň naučila uvažovat nad tím, co do svého rozvrhu hodlám zanést - a nevyhrknout hned "já to klidně udělám."
Všechno má svůj čas.